Ráno se probouzíme kolem 8h. Cestou fotím další z mnoha udržovaných domů se zelenou střechou.

Po 30km přijíždíme od východu do Osla. Z kopce nad městem nám chvíli připadá, že jsme doma a pozorujeme Brno od Vinohrad. Navíc jsou tu jen lodě a přístav. S hrstí mincí vyhlížíme mýtnou závoru, ale místo toho projíždíme jen bránu podobnou těm na naší dálnici. Jako první památku máme při cestě Národní operu, tuto zajímavou budovu stojí za to prozkoumat a tak parkujeme v ulici Skippergata.

Dbajíce pokynů psaných na tabuli hledáme, tak jako další skupinky turistů, parkovací automat. Policistka prochází kolem všech aut v ulici a zkoumá jejich parkovací lístky. Pokud má nějaký prošlou dobu, zadala vše potřebné údaje do PDA a ihned na příruční tiskárně vytiskla vše říkající papírek, který dávala jako 300NOK “dárek” řidičům za stěrač. Ještě rádi jsme zaplatili parkování za 20NOK na 40min a vyrazili do ulic. Že není radno si s norskou policií zahrávat, jsme zjistili hned za rohem v další ulici, kde jsme se podívali směrem odkud jsem slyšeli zvuk sirény. Viděli jsme cyklistu jak něco veze na řídítkách (pravděpodobně ukradl další kolo) a zabírá do kopce, v tu chvíli za ním vyrazil policista na motorce s majáky a vyblokoval zlodějíčka takovým způsobem, že kdyby cyklista nezastavil, tak ho bez pardonu přejel.

Po ukázce dovedností norské policie se raději vydáváme jako běžní turisti směrem k Národní opeře objevovat její šikmé plochy a střechy, na které je na vlastní nebezpečí turistům vstup povolen i bez poplatku. Tak jako do předsálí obloženého dřevem pro lepší akustiku. Po prozkoumání Národní opery se vydáváme k další dominantě Osla – k jeho radnici, kde se podle průvodce v hlavním sále předávají Nobelovy ceny míru. Tato radnice byla vytvořena v 30. letech 20. století, ale užívat ji začali až o roku 1950 a je to na ní vidět. Velká, hranatá, červená krabice se sochy rolníků na bocích, ale výhled odtud směrem na přístav je krásný – to se musí uznat. Protože bychom si rádi prohlédli přístav a radnici z nadhledu, vyrážíme na protilehlý kopec, kde se tyčí stará pevnost Akershus. Odbíjení z hodin radnice nám připomíná, že se náš parkovacím automatem vymezený čas krátí a tak se vydáváme zpět k Trabikovi.

Další zajímavostí, kterou stojí za to shlédnout v Oslu jsou Vigelandovy sochy nedaleko Frognerparku a tak se vydáváme tímto směrem. Protože je cestou hezké počasí odkládám jednu vrstvu oblečení. Zatímco my jdeme do parku už „jen“ v mikině, norské děti dovádějí ve venkovním bazénu a tobogánu. Vigelandovy sochy, v takzvaném Vigeland parku, symbolizují život ve všech podobách, ať už je to Kolo života nebo 17 metů vysoký sloup z jednoho kusu kamene, do kterého jsou vytesaná propletená těla. Prohlédli jsem si pár těchto rozporuplných soch a po 16. hodině vyrážíme směr město Gjovik.

Cestou u jezera v obci Haresuta nás přepadne hlad a tak zastavíme a uděláme si malý piknik. Vjezd do města Gjovik je zpoplatněn 15 NOK a my bychom i rádi zaplatili, pokud bychom měli drobné. Automat naši kartu nebere a papírové vzít neumí. Naštěstí nějaký chápající Nor z fronty, která se před vjezdem do města díky nám začala tvořit, přiběhl a bankovku 50 NOK nám na mince rozměnil.

V Gjoviku hledáme hokejovou halu, která je největší podzemní civilní stavba vytesaná v kameni.

Po prohlídce haly vyrážíme po silnici číslo 4 směr Lillehamer, kde si chceme vyzkoušet funkčnost zakoupeného Fjordpassu a jeho slev. Dle přiložené mapy se ve městě nacházejí cca 4 hotely nabízející tuto službu. První z nabídky byl nejlevnější (375NOK/osoba) a taky na to vypadal – polorozpadlý spíš hostel než hotel, přímo naproti nádraží. Vybrali jsme tedy dražší alternativu (510 NOK/osoba). V této ceně byly v Lillehameru dva hotely. Jeden těsně pod skokanským můstkem a druhý v centru města. Vystoupit na skokanský můstek jsme se chystali druhý den ráno a hotel v takové blízkosti by se nám hodil a tak jsme jeli přímo tam. V hotelu měli ale už plno, volné měli pouze chatky, na které se sleva nevztahovala a nebyly nic moc. Zkusili jsme tedy druhý hotel v centru, který byl vytvořen rekonstrukcí původního mlýnu. Paní v recepci nechtěla ani Fjordpass vidět, slevu nám dala jen proto, že jsem jí řekli, že ho máme. Pokoj byl krásný, čistý, včetně snídaně a tak jsem se zde ubytovali.

Protože se začíná stmívat až kolem 23h vyrážíme ještě kolem 20.h do největšího skanzenu v Evropě – Maihaugen. Vznikl díky zubaři, kterému lidi platili za ošetření svými roubenkami. Zubař Maihaugen začal tyto stavby shromaždovat, město mu pak poskytlo další prostor k rozšíření a vznikl skanzen. Ve večerních hodinách je vstup zadarmo ovšem bez ukázek řemesel a doprovodného programu. Vydáváme se proti času na večerní prohlídku.

Po setmění se jdeme podívat k nasvícenému kostelu a přemýšlíme, proč mají Norové hřbitov v centru města přímo u kostela a ne jako my, většinou někde stranou od domů. Protože se nám ještě nechce spát, vyrážíme ještě do baru ve střešní nástavbě našeho hotelu. Ochutnáváme norské pivo a nějaký míchaný drink s vodkou (dle barmana typicky norský). Pivo je takové slabší, ale drink celkem ujde. Nejlepší na celém baru je asi jeho výhled na celé město.