Ráno se nám nějak nedaří vyklubat z peřin a tak měníme původní plán, vstát už v 7hod. Snídaně v hotelu byla opravdu královská - ochutnáváme všemožné norské delikatesy, které nám předkládají.

I po takovéto snídani se nemůže na našem odhodlání vystoupat 954 schodů na skokanský můstek, abychom měli krásný výhled v Lillehamru, nic změnit. Při našem výstupu, trénuje na menším skokanském můstku, prý 14-ti letý kluk skoky na lyžích a my nevycházíme z údivu. Z pořadu Top Gear už víme jak se tady skáče s MiniCooprem a sněžným skůtrem, ale vrtá nám hlavou jak se asi trénuje první skok na lyžích.

Z Lillehameru odjíždíme po kratším pokecu s osmi brňáky, kteří se vydali půjčenou dodávkou na společný výlet. Možná se ještě potkáme protože i oni jednou Norskem tzv. proti směru hodinových ručiček. Po silnici 255 přijíždíme do Segalstad Bru a v obci Forset odbočujeme na západ směrem do národního parku. Množství prudkých stoupání a serpentin zvládáme jen se dvěma chladícími přestávkami na focení. Na vrcholku kopce neodoláme zmrzlině v místním kiosku.

Jezírka a potůčky střídají chatky obsazené turisty. U většiny jezírek je mimo udírny a posezení také WC.

Stádo krav, které tu mají výběh o velikosti Šumavy právě přechází silnici. Poobědváme a štěrkovou cestou s krásnými výhledy na jezero Dokkfloyvatnet vyrážíme na cestu vedoucí pod vrcholek Ormtjernkampen. Druhá půlka cesty k vrcholu je jen úzká kamenitá pěšina klikatící se lesem. Pod vrcholem (1128mnm) už roste pouze nižší kleč a mechy. Výhled do krajiny je díky jasnému počasí výborný. Ticho narušuje jen pofukující vítr a občasné klepání od stavby jedné z chatek na protějším svahu. Zapisujeme se do vrcholového deníku a stejnou cestou klopýtáme zpět k silnici kde parkujeme.

Z výšlapu se k autu vracíme kolem 20 hodiny a nad mapou plánujeme trasu do města Otto v podhůří národního parku Rondane.

Cestou dolů k Forsetu zapomenu odlehčovat brzdy a tak nám asi po 10km ustavičného brždění smrdí obložení (tzv. vůně Alp). Na zadních bubnech udržím ruku ale přední kotouče sálají jak Petry. Necháme je chvíli vychladnout a jedeme dál. Večer si několikrát vychutnáváme západ slunce protože na silnici 254 přejíždíme hřebeny kopců odkud se vždy vyhopune nad obzor pár posledních paprsků. Před desátou jsme už v údolí na E6.

Obec Tretten nás překvapí benzinka plná Amerik. Až když zastavíme, tak si všimneme, že jde o stylový americký bar-fastfood vybudovaný na staré benzince. Neodoláme a objednáme těsně před zavíračkou 2 Menu - s Hamburgrem a Cheesburgerem. Mezitím fotím skvělý interiér kompletně v Americkém stylu. Jídlo je dost mastné a trochu i připálené, ale při Hey Joe od Hendrixe linoucí se ze starého JuckeBoxu s gramodeskami musíme jen nevěřícně kroutit hlavou. Prostě 60.léta někde v americkém zapadákově. Než dojíme, přijde za námi usměvavý chlapík v kovbojkách a jeansech s košilí - majitel hosspůdky. Lámanou angličtinou se vyptává na Trabika a tak povídáme o srazech, autech, jeho zálibě v truckých, motorkách, Masarykově okruhu až nakonec po hodině stojíme nad kapotou - chvíli Trabika, chvíli Cadillacu Eldorado.

Jak uvidí náš mini motor,vyprskne smíchy, že mu div slzy nevytrysknou. Druhý motor pod zadní sedačkou ho už dorazí uplně. Eldorado, které zde má vystavené na prodej za 100t-NOK nám nabízí za 90t. Když s úsměvem odmítáme, dostáváme nabídku na výměnu za Trabika+50tis. Vyměnit »člena rodiny« ? Nikdy. Trvá na tom, že se musíme posadit a nastartovat - vyzkoušet kolik pohodlí a místa navíc bychom na cestě měli. Čas (ačkoliv podle oblohy to tak zdaleka nevypadá) se blíží k půlnoci a nás jeste čeká 95km.

Rozloučíme se a vyrážíme podél vody na sever do Kvamu. V městě Otta jsme o půl jedné. Z údolí se sápeme serpentinami do 12km vzdáleného Mysuseteru pod Rhondane parkem. Mítné na cestě není. Zato potkáme lyšku, krávy a na kraji cesty spící ovečky. Chvíli ve tmě hledáme kout na zaparkování a v půl2 usínáme na cestě mezi chatkami rozesetými ve stráni.