Ráno se těšíme na snídani a naše očekávání jsou více než splněna. Vcházíme do krásné jídelny, která zůstala v původním stylu doby, kdy dům ještě sloužil svým majitelům.

Přestože se snídaně podává už déle jak hodinu, ostatní hosté si dávají na čas a tak můžeme v klidu vychutnat dobroty i atmosféru, která tu zůstala stejně jako jídelní servis. V 11 hod vrátíme karty od pokoje, parkovací lístek, rozloučíme se a přeparkujeme do boční ulice. Doufáme že v tom místě není nutné mít parkovací kartu, kterou má většina aut za oknem. Cedule nikde nevidíme, jen blíže k centru přibývá parkovacích hodin.

Míjíme kostel s úžasnou dřevěnou vazbou střechy, univerzitu, chutný kebab na rohu a třídou kolem Radnice je to už jen kousek na rybí trh u přístavu.

Na druhém břehu jsou staré Hanzovní domy - známé panorama Bergenu. Překvapuje nás, že domy jsou velmi rozlehlé a pokračují do celé sítě uliček a pavlačí, které nejsou z průčelí patrné. V jednom (asi nejvíce pokřiveném) domu probíhá rekonstrukce celého přízemí - do výšky asi 1m nad úroveň podlah je dům shnilý a tesaři mění celé trámy zdí a podlah. Každý z domů má několik pater, v přízemí většinou obchůdky se suvenýry nebo dekorace a oblečení. Vše na téma Norsko nebo sob. V horních patrech pak kavárny nebo bary.

Znavení z vyhýbání všem těm turistům chvíli posedíme za hradbami v Haakonově pevnosti. Sousední Haakonova síň, kde se pořádají koncerty nás moc neláká, ale vyhlídku z věže pevnosti si ujít nenecháme. Vstup 50nok/os stojí za to. Pevnost je tvořená střídavě sály, místnostmi pro stráže a mnoha chodbami a schodišti, které nás nakonec zavedou až na cimbuří odkud vede druhé točité schodiště na snášení raněných v boji. Prohlídka Bergenu spolu s výběrem dárků zabere čas až do pozdního odpoledne.

Odjíždíme odpoledne odjezd po trase 13 kolem jezer až do nekonečné série tunelů. Jen občas vyjedeme na denní světlo abychom se zase vnořili do nekonečného tunelu před námi. Pokračujeme stále na východ po silnici č.7 ,abychom se vyhnuli mnoha fjordům s několika přejezdy trajekty.

Večer kolem 9hod přijíždíme do fronty na trajekt v Kvanndal (směr Utne). U závory na parkoviště slečna ochotně prodává lístky zatímco přijíždí servisní dodávky na opravu nájezdové plošiny, která drží trajekt v přístavu a odmítá se zvednout. Tato porucha trvá už víc jak čtyři hodiny a ani po další půl hodině to nevypadá, že by se to vyřešilo nějak brzo. Mezi prvními se otáčíme zkusit nejbližší trajekt Torvik – bygd.

Naloďujeme se po západu slunce spolu s pár auty a kamionem. Jak pokračujeme po sil. 550 vidíme na protějším břehu dlouhou kolonu světýlek od aut, kteří nás následují od porouchaného přístavu. Zajeli jsme si jen asi 70km. Za večerního šera se cesta stáčí na jih a přijíždíme do průmyslového městečka Odda kde dotankujeme. Zrovna odlétá záchranný vrtulník což okolní kopce nad fjordem hodnotí mohutnou ozvěnou. Opět se napojujeme na mezinárodní silnici č. 13 která je na rozdíl od 550 a 49 konečně široká pro dvě auta na celém úseku. Nemusíme tak dávat za každou zatáčkou pozor na karavany a dodávky takže kilometry na tachometru zase přibývají.

Dostávame se až k obrovskému vodopádu nad silnicí který už z dálky přehluší vrčení motoru. Chvíli fotím a jedeme dál až k 4,5km rovnému tunelu z kopce na jehož konci nás překvapí série táhlých serpentin v prudkém klesání do obce Hara.
V noci provoz utichne. Potkáme už jen lyšku na nočním lovu (nebo nám dávala dobrou noc?). U severnímu výběžku jezera Suldalsvatnet brzdíme na spaní. Tentokrát za tunelem s výhledem na jezero. Nad námi hora Venaheia.